Žaneta Voldánová

„Poslouchej mě, Jane, se slovy ti to fakt jde. To ti říkám ve vší upřímnosti, protože od toho přátelé jsou.“

„Ale to jenom proto, že ty jsi ta, komu je říkám… Z nějakého důvodu.“

Úplně rozumím tomu, co myslí tím „z nějakého důvodu“. Vždyť jsme jen dvě náhodné ženy, které spolu sotva strávily nějaký čas, a přece je mezi námi zvláštní a vzrušující spojení, které nám dává pocit, že si můžeme říct všechno…

Včetně mé obrovské lži o tom, že jsem opustila Maurice.

Najednou mě udeří realita a já musím popadnout jeden z Janiných nákresů a předstírat, že si ho pozorně prohlížím, aby si nevšimla, že je něco v nepořádku.

„Takže ty si fakt myslíš, že bych o té kolekci měla napsat sama?“ Jane hledá ujištění a já jí právě to s největší radostí dopřeju.

„Ano, fakt si to myslím. Jen se uvolni, Jane – koneckonců, to je myšlenka té kolekce, no ne?“

„Jo. Díky, Nats, tolik si toho vážím. Ale teď nechme těch sentimentálních řečiček.“ Vyhoupne se na postel, najde si pohodlnou polohu na břiše se svou bradou spočívající na propletených dlaních a probodne mě pronikavým pohledem. „Takže… Pořád máš na sobě svůj snubní prstýnek.“

„Ach.“ Jak jsem přemýšlela o vlku, teď o něm budu muset mluvit. Sakra. „Tobě nic neunikne.“

„Jsem módní návrhářka a prstýnek je doplněk. Neexistovala naděje, že by ho moje oči přehlédly.“

„Značím si.“

„Takže, dali jste se vy dva zase dohromady?“ Z jejího tónu můžu snadno odvodit, že chce, abych řekla ne. A já opravdu chci, abych řekla ne. Není tohle přece důvod, proč jsem sem vůbec přišla?

S Mauricem to jde dobře, ale když je teď daleko odsud a mně se po něm ani trochu nestýská a cítím se svobodná jako nikdy, jednoduše nemůžu Jane přiznat, že jsme spolu, nebo hůř, že jsem ho vlastně vůbec nikdy neopustila. Co by si o mně pomyslela? Že jsem chtěla trochu dobrodružství a zneužila jsem její důvěru k tomu, abych si dopřála kapku svobodomyslné zábavy? To nemůžu riskovat.

Úryvok z knihy To nejbližší. TheClosestThing (2021)