Z desek vytáhl kopii snímku pořízeného na sklonku třicátých let minulého století.
Šimon vzal snímek do rukou. „Wehrmacht?“
„Ano.“
„Wehrmacht v Hodoníně?“
„Ano.“
Šimon hleděl na kopii fotografie velikosti A4. Zachycovala přehlídku, při níž němečtí vojáci v roce 1939 kráčeli Národní třídou, tehdy Hessovou, aby ukázali vedení a hlavně demonstrovali svou sílu. V čele kráčí bubeníci a ještě před nimi voják s vysoko švihajícíma nohama. Jeden z nejznámějších snímků pořízených v Hodoníně za druhé světové války.
„Slavnostní a zároveň zničující chvíle,“ poznamenal Šimon.
„Jo, záleží, na které straně stojíš.“
Pohlédli na sebe.
„Chceš si opakovat dějiny města?“
Oskar se rozesmál. „To ne. I když… Vlastně trochu ano. Vidíš toho s tou vysoko zdviženou nohou?“
„Bylo by těžké ho přehlédnout.“
„Rozhodně. Jak složité by bylo zjistit, kdo to byl?“
„Jak to myslíš?“
Oskar si promnul bradu. „No jako o koho šlo. Jméno, odkud pocházel, jak dlouho se v Hodoníně zdržel, co tady dělal… Vím jen, že byl křestním jménem Ulf.“
„Hm.“ Šimon si prohlížel fotku a přemýšlel. „K čemu ti to vlastně bude?“
Oskar se lokty opřel o stůl a bradu položil na vzájemně propletené prsty. „Teď se ptáš jako moje matka.“
Šimon zvedl oči z fotky. „Prosím?“
„Říkám jako moje matka. Ta také na otázku odpovídá otázkou.“
„Nerozumím, proč se na to ptáš. Teda spíše, proč ke zjištění takové informace potřebuješ mě? Odpověď je určitě volně dostupná. Jde jen o to prolézt archiv nebo se obrátit na historiky. A to může každý, ne?“
„Samozřejmě. Problém je v tom, že nechci, aby někteří lidé věděli, že se o to zajímám já.“
Šimon naklonil hlavu na stranu a v obličeji se mu zračilo překvapení. „Například?“
„Už jsem o ní mluvil.“
„Tvoje matka?“
„Přesně tak.“
„Teď už tomu nerozumím vůbec.“
„Dobře. Věříš na náhody?“
Šimon rezignovaně položil záda do opěradla dřevěné židle a nechápavě rozhodil rukama. Oskar na odpověď dále nečekal. „Povím ti příběh.“
Šimon složil ruce na hrudník. „Do toho.“
„Moje babička je už starší člověk…“
„To už tak babičky bývají.“
„Počkej… Chceš to slyšet nebo ne?“
„Já myslel, že chceš ty hlavně vyprávět, ne?“
Vzájemně si vyměnili úsměvy.
„Ok , podívej. Moje babička je jako starší člověk s řadou nemocí v domově důchodců. Na Pískách. Když to jde, snažím se za ní chodit a chvíli tam s ní strávit. Ona by to chtěla naopak, ale většinou ji dotlačím k tomu, aby mluvila a já poslouchal. Takže mluví, mluví… A najednou v televizi, kterou jsme měli u ní na pokoji puštěnou, dávají reportáž někde ze severozápadu Čech. Demonstrace proti cikánům a přistěhovalcům vůbec. Máme celkem otevřený a blízký vztah, tak jí říkám: Babi, taky tě serou vychcánci? A ona, že jo, ale že tahle se to přece nedá soudit. Všichni nejsou stejní.
Úryvok z knihy Rafael (2016)
